Metody rychlého skládání Rubikovy kostky

4.3

(13)

Nejznámější klasické metody skládání kostky nejsou pro speedcubing příliš vhodné, protože na složení je potřeba poměrně vysoký počet tahů. Byly proto vynalezeny jiné metody, které počet tahů redukují, a tím složení zrychlují. Dalším důležitým faktorem je, aby potřebné tahy byly na kostce rychle vidět, a snížil se tak čas potřebný na promyšlení dalšího kroku.
Naprostá většina metod se snaží určitým způsobem složit první dvě vrstvy kostky. Složením třetí vrstvy se od sebe metody už poté neliší. Výjimku v tomto případě tvoří např. metoda corners first („nejdříve rohy“) nebo tzv. roux method.

Nejpoužívanější metody:

CFOP (Jessica Fridrich’s method) (viz. Jessica Fridrich)
Spočívá ve vytvoření tzv. kříže (čtyř správně umístěných a natočených hran jedné vrstvy), po jehož sestavení se společně umísťuje jak roh této vrstvy, tak jemu příslušné hrany ze střední vrstvy. Tímto způsobem se složí první dvě řady. Poslední patro se skládá zpravidla dvěma kroky. Orientováním poslední vrstvy (na straně je jedna barva, kostky jsou proházeny) a následným proházením, čímž se složí zbytek kostky. Tato metoda je v současné době mezi speedcubery nejpoužívanější.
Zborowski-Bruchem method (ZB method)

Obdoba metody Fridrich, kde se ovšem při umístění posledního rohu a hrany prvních dvou vrstev správně natočí hrany poslední vrstvy. Metoda je velmi těžká na učení; na zvládnutí celé metody je totiž potřeba zapamatovat si téměř 800 různých algoritmů.

Zbigniew Zborowski method (ZZ method)

V první fázi se všechny hrany správně orientují a vytvoří se na spodní straně linie. Na zbytek složení stačí pohyby pravé, levé a vrchní strany. Druhý krok je stejný jako u metody Fridrich, ovšem na konci se může různit podle spousty alternativ pro poslední patro.

Lars Petrus method

Spočívá ve vytvoření tzv. pracovního rohu (bloku 2×2×2), který se v dalším kroku rozšíří na 2×3×2, poté se zorientují zbylé hrany a následně se rozšíří na 3×3×2 (tzn. dosložení do prvních dvou vrstev). Výhodou této metody je, že ze všech zmíněných potřebuje na složení nejméně tahů. Je u ní ovšem větší problém kroky vidět dopředu a neztrácet tolik času prohlížením kostky a plánováním dalšího kroku. Metoda je vhodná pro disciplíny, v nichž je cílem složit kostku v co nejmenším počtu tahů.

Corners first (Ortega)

Nejdříve se složí všech 8 rohů, poté hrany nejprve v jedné vrstvě, pak v protější a nakonec se jedním algoritmem umístí a zároveň správně otočí hrany ve vrstvě střední. Tato metoda tedy na rozdíl od výše zmíněných neprochází stavem složení dvou řad.

Roux

Metoda založená na tzv. „blockbuildingu“ — v prvním kroku se libovolným způsobem vytvoří blok 1×2×3, obvykle na levé straně kostky, ve druhém kroku je pak třeba vytvořit stejný blok na protější straně (při zachování prvního bloku). Následuje orientace a permutace rohů horní vrstvy pomocí naučených algoritmů. Poslední krok, ve kterém se skládá zbylých 6 hran, je rozdělen do tří částí (orientace hran, složení 2 bočních hran, permutace posledních 4 hran) — tento krok je velice těžký na pochopení, zato však velmi efektivní (používají se pouze tahy horní a prostřední vrstvou). Tato metoda vyžaduje méně tahů na jedno složení než ostatní metody, nicméně vyžaduje hodně přemýšlení dopředu, což její celkovou rychlost snižuje.

Výhody a nevýhody metod

K tak rychlému složení, od jakého je možné slibovat si úspěch v soutěžích, je vedle velké dávky motorického nadání pro provádění správných kroků ve vysoké rychlosti nezbytné se naučit velké množství různých algoritmů. Zejména pro složení poslední vrstvy. V případě metody Fridrich, která je mezi speedcubery nejvíce oblíbená a uznávaná, se jedná o 78. Metoda Roux v tomto ohledu znamená počet 42. Průměrný počet tahů napříč těmito algoritmy je cca 10.
Všech algoritmů potřebných pro složení poslední vrstvy v jednom kroku je 1 211, což je vzhledem k možnostem lidské paměti příliš velké číslo. Tak se na špičkové úrovni v metodách, kde už jsou hrany horní vrstvy správně natočeny z kroků předtím jen jedním krokem, poslední vrstva řeší ve dvou krocích.
Pro rychlé skládání poslepu se používají úplně jiné metody, ve kterých se používají algoritmy přemísťující jen několik málo kostek na správná místa. Důležitým prvkem pro rychlé skládání poslepu je především schopnost rychle si zapamatovat počáteční rozložení kostky.