Kompoziční či problémový šach

(1)

Kompoziční šach či problémový šach je samostatné šachové odvětví, týkající se skládání a řešení šachových skladeb (zvaných též šachové problémy nebo kompozice). Šachová skladba je obvykle tvořena umělou šachovou pozicí a výzvou. Podle výzvy se šachové kompozice dělí na úlohy a studie.
Úloha obsahuje výzvu k dání matu v uvedeném počtu tahů. Běžnou úlohou je tzv. trojtažka, kdy má řešitel najít pro bílého postup, který vede k matování soupeře nejpozději ve třech tazích, bez ohledu na to, jak se bude bránit.

Vlastnosti šachových úloh

Šachové úlohy zveřejňované v šachových časopisech a ve sbírkách šachových problémů mají společnou většinu následujících vlastností:

Umělá pozice – pozice není vyňata ze skutečné partie, ale autor ji vymyslel tak, aby prezentovala nějaký problém. Přesto autoři ortodoxních šachových problémů respektují omezení, podle nějž pozice problému musí být dosažitelná z počáteční pozice šachové partie, a to cestou, která neodporuje šachovým pravidlům.
Výzva – např. „bílý táhne a dá mat třetím tahem“
Téma (nebo kombinace několika témat) – šachové skladby často slouží jako příklad ilustrující určité myšlenky
Ekonomická konstrukce – je použit právě takový počet a síla figur, jaké jsou nutné k řešení, případně k eliminaci jiných možných řešení
Estetická hodnota – problémy neslouží jen jako rébusy, ale předmětem obdivu bývá i jejich krása. S tím úzce souvisí snaha o to, aby maximálně ekonomickým způsobem ilustrovaly jasné myšlenky.

Šachová studie řešitele pouze vybízí k nalezení tahu nebo sekvence tahů z dané pozice vedoucích k výhře, remíze nebo zisku materiálu. Nestanovuje žádný limit jejich počtu. Takové problémy mohou být studiemi pozic ze skutečně odehraných partií, nebo alespoň pozic, které se v běžných partiích mohou vyskytnout, a používají se k instruktážním účelům. Mnohé z nich nemusí mít výše zmíněné vlastnosti šachových úloh.

Různé druhy šachových problémů

Přímý mat: bílý táhne a dá černému mat během daného počtu tahů, bez ohledu na jeho obranu. Dle počtu tahů se označuje jako tzv. dvojtažka, trojtažka či mnohotažka.
Pomocný mat: černý na tahu s bílým spolupracuje, aby mu pomohl matovat vlastního černého krále v daném počtu tahů
Samomat: bílý na tahu přinutí černého, aby mu dal (v daném počtu tahů) mat, a zvítězil tak i proti své vůli
Reflexní mat: druh samomatu s dodatkem výzvy, že každá strana musí dát soupeři mat, pokud má možnost
Sériovotahové úlohy: jedna strana provádí sérii tahů bez reakce druhé strany. Kromě posledního tahu se nesmí šachovat. Sériovotahové úlohy mají různé formy:
- Sériovotahový mat: přímý mat, přičemž bílý provede sérii tahů vedoucích k matu černého, aniž by černý reagoval.
- Sériovotahový pomocný mat: pomocný mat, v němž černý provede sérii tahů bez reakce bílého, který teprve na závěr dá černému jedním tahem mat.
- Sériovotahový samomat: samomat, při němž bílý provede sérii tahů vedoucí k pozici, v níž je černý nucen dát mu mat i proti své vůli.
- Sériovotahový reflexní mat: reflexní mat, při němž bílý provede sérii tahů vedoucích k pozici, v níž černý může (a proto i musí) dát mat.

S výjimkou přímých matů obsahují výše uvedené úlohy některá neortodoxní pravidla, a proto se někdy považují za druh exošachu.

Studie: problém s výzvou, že bílý na tahu musí vyhrát, remizovat nebo získat určitý materiál. Téměř vždy se jedná o studii šachové koncovky. Výzva studií je otevřená, to znamená, že vítězství nebo remízy nemusí být dosaženo v předem daném počtu tahů.

Rošáda se ve všech těchto typech šachového problému považuje za povolenou, pokud níže zmíněná retrográdní analýza neprokáže, že před dosažením úvodní pozice muselo být pohnuto dotyčnou věží nebo králem. Braní mimochodem se naopak považuje ze nepovolené, pokud nelze prokázat, že dotyčný pěšec se posunul o dvě pole v předchozím tahu.
Existuje několik dalších typů šachových problémů, které nespadají do žádné z výše uvedených kategorií. Některé jsou v podstatě matematickými problémy, vyjádřenými s využitím šachových figur a geometrického tvaru šachovnice. Známými příklady jsou:

Jezdcova procházka – úkolem je nalézt trasu, po níž jezdec projde celou šachovnici, přičemž každé pole navštíví právě jednou
Problém osmi dam – úkolem je na šachovnici umístit osm dam, aniž by jedna napadala druhou

Jiné problémy řeší možný průběh partie před dosažením určité pozice:

Retrográdní analýza: Je dána pozice a položena otázka, k jejíž odpovědi je potřeba zpětně zjistit tahy, které této pozici předcházely. Šachový problém vyžadující retrográdní analýzu může například požadovat odpovědi na otázky typu „Jaký byl poslední tah bílého?“, „Pohnul se střelec na c1?“, „Je černý jezdec proměněným pěšcem?“ atp. Někdy je potřeba provést retrográdní analýzu i u konvenčnějších šachových úloh, jako jsou např. přímé maty, ke zjištění, zda je možné provést rošádu nebo brát mimochodem.
- Nejkratší hra: Jde o podtyp retrográdní analýzy. Je dána pozice a řešitel má sestavit možnou partii vycházející z obvyklého počátečního postavení, která skončí v této pozici. Černý i bílý v úsilí dosáhnout dané pozice spolupracují, ale všechny tahy musí být povoleny pravidly. Počet tahů je buď daný nebo zadání pouze požaduje dosáhnout pozice nejkratším možným způsobem. Například Sam Loyd představil problém se zadáním „Sestavte partii, která skončí odtažným matem ve čtvrtém tahu“. Některá zadání požadují také maximální nebo minimální počet zahrnutých prvků. Příkladem je nejvyšší počet za sebou následujících odtažných šachů, nebo dosažení pozice v níž všech šestnáct kamenů kontroluje nejmenší možný počet polí.

Krása šachových problémů

Mnoho skladatelů a řešitelů považuje šachové problémy za druh umění a velmi významnou roli v jejich hodnocení hraje estetika. Vladimir Nabokov psal o originalitě, invenci, stručnosti, harmonii, složitosti a falši spojenými se sestavováním šachových problémů – tj. činnosti, které se sám hodně věnoval. Neexistují žádné oficiální standardy, podle kterých by bylo možné rozpoznat krásný problém od špatného, a tak se podobné soudy mohou mezi jednotlivými lidmi, nebo i mezi generacemi, lišit. Přesto však lze formulovat alespoň některé prvky, které šachisté v současné době považují při estetickém hodnocení problému za důležité.

Úvodní pozice nesmí odporovat šachovým pravidlům. To znamená, že musí být možné této pozice dosáhnout z typického rozestavení figur na šachovnici na počátku šachové partie, a to sérií pravidlům neodporujících tahů. Není důležité, zda této pozice lze dosáhnout pouze za pomocí tahů, které by v běžné partii šachisté považovali za hrubé chyby.
První tah řešení (tzv. úvodník) musí být jedinečný, ke správnému výsledku nemohou vést dva různé úvodníky. Výjimkami jsou problémy obsahující dva nebo více úvodníků, které jsou tematicky propojené. Tato možnost se objevuje zejména u pomocných matů.
U přímých matů by v ideálním případě měla na každý tah černého existovat pouze jediná správná odpověď bílého. Možnost výběru tahů bílého (mimo úvodník) se nazývá „duál“. Duály se často tolerují, pokud má problém jiné silné stránky a pokud se objevují v částech řešení, které nemají velký význam pro jeho hlavní téma.
Řešení by mělo ilustrovat nějaké téma a ne být pouze výsledkem nesouvisejících kombinací. Mnoho témat bylo pojmenováno po šachových problémistech (např. Novotného interference).
Úvodní tah řešení by neměl být zřejmý. Za špatný úvodník se proto považuje např. odebrání kamene či šach. U přímých matů také tahy, které omezují pohyb černého krále. Přijatelné jsou úvodní tahy, které sice omezují vstup krále na některá do té doby volná pole, pokud mu současně zpřístupňují stejný nebo větší počet polí, která do té doby byla ohrožena. Nežádoucí jsou rovněž tahy, které soupeři zabraňují dát šach. Obecně lze proto říci, že čím je úvodní tah dle měřítek běžné partie slabší, tím méně je zřejmý, a tím více je ceněn v kompozičním šachu.
Úvodní pozice by neměla obsahovat žádné proměněné figury. Pokud má např. bílý tři jezdce, je jasné, že jeden z nich je proměněný pěšec. Totéž lze říci o dvou střelcích na bílých polích.
Problém by měl být ekonomický. Každý kámen na šachovnici by měl sloužit nějakému účelu. Buď umožnit vlastní řešení, nebo vyloučit řešení alternativní. Na šachovnici by neměly být žádné nadbytečné kameny, jejichž účelem je pouze svádět řešitele na falešnou stopu, s výjimkou vzácných případů, kdy se jedná o součást tématu. Pokud lze téma ilustrovat s menším počtem kamenů, mělo by se tak stát. Rovněž by řešení problému nemělo obsahovat vyšší počet tahů, než ilustrace daného tématu vyžaduje.